neděle 1. března 2020

Kočky prý mají devět životů

         Kočky prý mají devět životů....není to pravda, mají opravdu jen jeden. Život našeho kocourka trval bez mála 20 let a byl, podle mě, šťastný. Nikdy by mě nenapadlo, že se kočky dožívají tolika let a kdyby mi tenkrát majitelé jeho rodičů řekli, že tu s námi bude takhle dlouho, nevěřila bych jim.
         Byla jsem přes rok vdaná a na děti jsme neměli ani pomyšlení. Chtěli jsme cestovat, pořádně se v našem bytečku zabydlet, užít si "klidu" :-) a samoty ve dvou. Jenže já byla od dětství zvyklá na pejska, zvířátka prostě k lidem patří, to už tak je. Jenže chodili jsme do práce a když bylo potřeba, jezdili jsme domů později nebo chodili na koncerty, do divadel, kin a to se přeci jen špatně vychovává zvířátko, nehledě na to, že by mi ho bylo líto. S pejskem se musí chodit ven a ne se pořád pohybovat tam, kam psi nesmí. No tak mě napadla kočka. Přes den spí nebo si hraje a že jí zabaví kde co, to je známá věc. Stačí moucha nebo světýlko a má o zábavu postaráno. Někdo by asi namítal, že se na to nedá spoléhat, že se i o kočku člověk musí náležitě starat a věnovat jí spoustu přízně. To jo, s tím se počítá, ale přeci jen kočka je svá a oproti psům dokáže být ráda sama. No zkrátka jsme se s Jirkou dohodli a že si tedy pořídíme kočku, ne kocoura, ale kočku, samičku, samečka jsem nechtěla. Všude prý značkuje, no prostě samičky jsou lepší. Kamarádka kolegyně, bydlela kousek od práce, měli čerstvě narozená koťátka a rozdávali je. Doma jsme to probrali a bylo jasno. Tak jsem se těšila, nemohla jsem na nic jiného myslet. Byli jsme domluveni, že chceme kočičku a že se na ni přijedeme podívat. Říkali, že mají samé kočky a jednoho kocourka, stříbrného a ten že je už zabraný.
          Přišel ten den, kdy jsme si jeli jedno koťátko vybrat, sice jsme si ho jen mohli zamluvit, od maminky mohlo až za pár týdnů. Přijeli jsme před dvůr a vešli dovnitř. Kousek od nás pochodovalo nádherné stříbrné koťátko, takovou barvu jsem ještě neviděla. Už nevím, jestli s námi mluvila paní nebo pán, já měla oči jen pro to kotě. Dozvěděli jsme se, že to je to již zamluvené a že hned pustí ven ty ostatní. Za chvilku vylezla mourovatá koťata, hemžila se, mohlo jich být pět, šest, nevím, ale co si pamatuji bezpečně, jedno se k nám vydalo a přišlo se přivítat. Ostatním jsme byli fuk. Bylo krásně mourovaté, mělo velkou hlavu a packy, vypadalo jako tygr. Tu chci, je to kočka, že jo? "Samozřejmě, je." Odvětili majitelé.
          Byl červen 2000 a my odjeli na dovolenou. Aby nový člen domácnosti hned po rozkoukání nemusel jít k babičce na hlídání, domluvili jsme se na předání až po ní. Konečně to přišlo a my si ji jeli vyzvednout. Vstoupili jsme na dvůr a tam samé dospělé kočky, kde je ta naše?!! A už ji vidím, velká hlava, tygřík se k nám blíží, ale je nějaká veliká? "No, jednak byla ze všech největší a pak - už je tří měsíční" povídá majitel. Těšila jsem se na maličké koťátko a on takový obr. Ale krásný, vítalo nás, bylo to ono, na tu obrovskou hlavu nezapomenu. Tenkrát jsem se ještě ptala na to stříbrné, pár dní po naší první návštěvě jim ho prý zajelo auto...
           Jméno už jsem vymyslela dávno, bude to Sára. Doma měla pelíšek, škrábadlo, záchod, misky, hračky, prostě jako když se vám narodí miminko. Měla jsem z ní radost, přiběhla na zavolání, pořád se mazlila, hrála si s náma, byla učenlivá a musím říct, že nám nic nezničila, nerozškrábala, neskákala nám na záda ze skříně, jako to dělala kočka sousedky. Ta se jí pomalu bála, kdy se jí zachytne drápama za nohavice nebo jí hupne na ramena či záda, potvora to byla nemazlivá, dělala si co chtěla. To naše Sára byla pravý opak.
          Nastal čas návštěvy zvěrolékaře, přeočkování a omrknutí celého koťátka. "To je ale hezký kocourek". Co to ta doktorka povídá, pomyslím si. "To je kočka, Sára" povídám. No paní doktorka byla mladá a s ničím se nemazala a tak mi povídá: "A vy nevidíte ty koule?" Ježiši tam se nedívám, pane bože my máme kocoura, začne značkovat, ale už slyší na Sáru, už ho nedám pryč, je náš....Hlavou mi proběhlo milion věcí. No co, necháme ho vykastrovat, to prý už pak neznačkují a bude se jmenovat Sárouš. A hotovo. Asi týden jsem v tom kočičím obličeji nemohla toho kocoura najít, ale pak to tam najednou bylo a já si říkala jak hezkého máme samečka :-). A původním majitelům jsem to neměla za zlé, chtěli prostě udat všechna koťátka.
         Sároušek byl prostě úžasnej. Poslouchal, ikdyž se říká, že to kočky neumí, tak uměl asi proto, že chtěl. Ale je pravda, že občas chtěl něco, co my nechtěli. Tak třeba jsme ho nepouštěli do ložnice, kvůli chlupům. Ráno, kolem půl šesté jsme vstávali do práce a to už čekal u dveří a doprovázel nás do kuchyně, koupelny, účastnil se příprav na odchod do zaměstnání. Jenže nemohl pochopit, že v sobotu a v neděli se do práce, alespoň u nás, prostě nechodí. Každý víkend seděl v půl šesté u dveří a škrábal na ně lehounce (nikdy na nich nebyly škrábance), ale neúnavně. Šustilo to, nedalo se u toho spát. Jirka byl rozčílenej, snažil se, aby kocour pochopil, že dokud nevylezeme, zůstane potichu. No a jak to dopadlo? Pochopil, že moudřejší ustoupí, každý víkend si ráno v půl šesté udělal kafe, sedl si do kuchyně, četl noviny nebo knížky a Sároušek mu při tom celou dobu spal u nohou :-)
       
           A vám ho není líto? Tuhle větu jsme slyšeli na výstavě koček, ještě to léto, kdy jsme si Sárouška pořídili. Paní vystavovala nádherné kočky a prodávala jejich koťátka. Dívali jsme se na ně jak si hrají s peříčky a ostatními hračkami. Paní se s námi dala do řeči a ptala se, jestli nějaké nechceme. "Ne, ne my už jedno máme" povídám a paní na to: "jedno?! A to vám ho není líto?!!!" Odcházeli jsme mlčky domů a oběma bylo jasné, na co ten druhý myslí. A tak jsme pořídili druhé kotě, zase od jiné kolegyně. Ty měli koťátka na půdě a dozvěděli se o nich až když je kočka celá vyhladovělá přinesla ukázat a doufala, že je lidé nakrmí. Zachránili je, vypiplali a rozdali. Tentokrát máme opravdu kočku, samičku. Je to takové miniaturní stvoření, vešla se do dlaně, byla plachá a jakmile dostala jídlo, okamžitě ho sežrala, holt měla chudinka špatný start do života a ten zážitek v ní už zůstal. Byla plachá, návštěvy jí rozhodně neviděly, jen na fotkách nebo mizící ocásek někde pod nábytkem. Mě si vybrala za mámu, tulila se a nechala se ode mě hladit. Sárouš jí hned první den dal jasně na jevo, že je tu pánem on - byl o 2-3 měsíce starší a třikrát větší. Kočičce jsme začali říkat Matylda.
             Oba se měli rádi, ikdyž se prali až chlupy lítaly. Pak jsem je ale našla, jak si vzájemně myjí uši, loví spolu hračky a spí spokojeně vedle sebe. Byli to dobří parťáci. Matylda vážila 3 kg, Sárouš 7,5 kg. On mourek, ona májovka, krásná milá, s hlavičkou úzkou a obříma očima. On se hlásil k návštěvám a zalézal před bouřkami a ohňostroji. Ona se lidí bála, schovávala se, ale jakmile to venku bouřilo nebo létaly světlice, seděla u okna a nehnutě vše pozorovala. Co kočka, to jiná povaha....
               V létě 2004 se nám narodila Káťa. Bála jsem se, jak to dopadne, aby jí něco nechtěně neudělaly. Je to zvláštní, ale Sárouš jí hlídal, jakmile začala plakat, přišel si pro mě, pořád u ní seděl, ležel, pozoroval jí. Nechal se "hladit" a že to batolata moc neumí... Snažila jsem se, aby mu neublížila, byla opatrná, zdálo se, že jsou kámoši. Matylda vše pozorovala z povzdálí a musím říct, že jí tento odstup vydržel asi 13 let. Na podzim 2005 se narodila Míša, Sárouš i Káťa ji přijali do party, byly to hezké a veselé časy. Od mala spolu žili, hráli si, nevím kdo koho zabavil víc :-).
              Když bylo Matyldě asi 13 let, začala mít čas od času problém s žaludkem. V té době jsme jí začali léčit, mamka nebo Jirka (já to prostě nedokázala) jí píchali injekce. Říká se, že zvířata poznají, že jsou nemocná. Matylda najednou začala chodit za holkama, lehala si jim do klína a nechala se hladit. Do teď vidím Míšu jak nehnutě sedí s Matyldou na klíně a tiše volá: "Mami mami pojď se podívat, přišla ke mě Matylda." Trvalo to necelé dva roky. Žaludek se postupně zhoršoval, zvracela a naříkala u toho a pak zase pobíhala jako by nic. Tulila se, předla, hrála si. Vypadala zase jako zdravá. Jenže později se intervaly zkracovaly, zhubla, nemohla jsem jí nechat trápit a v jejích 15ti letech ji nechala uspat. Bylo to pro mě hrozné, ale věděla jsem, že je konec. Sárouš od té doby pořád mňoukal, hledal ji.
              Každou zimu jezdíme na týden na hory. A to se musí domluvit hlídání všech zvířat v bytě (kromě koček to postupně byli křečci, andulka, strašilky, žáby, rybičky, morče a to je asi všechno). No hlídání.... krmení. Každý den k nám chodily babičky, střídaly se a pečovaly nám o němé tváře. No teda Sároušek se za němého rozhodně nepočítá. Vítal babičky hlasitě asi si jim stěžoval. Chvíli se s ním mazlily, to se mu líbilo, usnul nebo jen ležel a babičky pak odcházely s klidným srdcem, že je vše v pořádku. Když jsme se vrátili, první co udělal bylo, že nám dostatečně vynadal, řval, že to musel slyšet snad celý barák, pak si hrál na uraženého a pak už to nevydržel a přišel se mazlit :-).
              Časem se z něj stal dědoušek, změnila se mu postava, zadní nohy se stočily mírně do X, zhubnul, ale zuby měl všechny, chroupal granule jako za mlada. Postupně ohluchl a to mělo za následek klid při luxování, bouřka mu nevadila, Silvestr klidně prospal, ale jak se neslyšel, přidal na síle mňoukání. Přestával zřejmě cítit a to když jsme mu chtěli nabídnout kousek masíčka, jak ho nepostřehl okem, mohl vedle kousku ležet a nic nenašel. Občas to bylo úsměvné, zavolat jsem ho nemohla, tak jsem na něj mávala dokud si nevšimne..... Byl tulivější a tulivější, hubenější a srst ztrácela na kráse. Holky mu teď oplácely jeho starání se o ně, když byly malinké. Mazlily se s ním, česaly ho, nechaly se jím často omezoval v pohybu (zalehl je a usnul :-) ). Jednou mi Káťa povídá: "Usnula jsem na gauči a když jsem se vzbudila, ležel mi přes obličej, mám pusu plnou chlupů."
               Vyžadoval čím dál víc kontaktu, potřeboval se dotýkat všech kolem. Kolikrát jsme s holkama seděly na gauči a on si mezi nás lehl tak, aby se každé dotýkal. Občas to bylo úsměvné, stala se z něho Saxána, přední packu natahoval a natahoval až se konečně dotkl. Kolikrát jsem usnula u televize na gauči a vzbudila mě packa na tváři, Sároušek mi seděl u hlavy, sahal mi packou po tváři a mňoukal. Přitulila jsem si ho k sobě a on spokojeně usnul, neměla jsem to srdce se přesunout do ložnice. Takhle budil i holky, kolikrát jsem je našla v jednom velkém klubíčku :-) S Jirkou to bylo těžší, má své křeslo, na které rozhodně Sároušek nesměl, aby ho prý nezachlupatěl. No spíš to bylo z důvodu nadřazenosti samce rodu. Ale Sároušek to vždycky vyřešil po svém, milém způsobu. Lehl si na gauč a jeho packa se natáhla až na křeslo na předloktí Jirky a tam jakoby náhodou zůstala. Posledních pár měsíců mu to ale nestačilo a když nesměl na křeslo, nalezl pomalu jako chameleon na Jirku, sedl si mu na břicho a něco mu povídal mňoukáním. Jirka byl ze začátku překvapený, co ten kocour blbne, ale pak to snad taky pochopil a nechal ho si užít lidského páníčkovského tepla.
             31.12.2019 a je tu Silvestr. Všichni majitelé zvířat řeší, jak to ti jejich chudáčci zvířecí přežijí. Rány jsou slyšet už od rána, ikdyž musím podotknout, že letos se vše nějak umírnilo, léta zpátky to bylo mnohem intenzivnější. No my se ničeho nebojíme, Sároušek neslyší, spokojeně odpočívá na gauči, prochází se po bytě nebo čeká ve vaně na vodu. Jo a to musím  ještě vysvětlit. Náš kocourek už pár let vyžaduje pouštění vody do vany a pije a pije. Je to jeho záliba, ne nutnost, protože vodu má pořád v misce, do které taky chodí a normálně z ní umí pít :-) Už ani nevím jak a kdy jsme tenhle druh zábavy objevili, asi nám to někdy řekl :-D Na to, že je mu skoro 20 let pořád ještě vyskočí z a do vany, občas loví hmyz, nadává holubům, kteří tu provokativně létají a sem tam si sednou na zábradlí našeho balkónu nebo se houfují na střeše protějšího domu. Je sice čím dál chatrnější, hubenější, dědouškovatější, ale pořád dobře funguje. Silvestr je za námi, jdeme spát.
          Ráno 1.1.2020 mě Jirka budí.... Sároušek leží jako sfinga na gauči, kouká na nás a od něj vede louže. Evidentně o ní neví. Vzala jsem ho do vany, osprchovala a postavila na všechny čtyři, že dojdu pro ručník. Když jsem se vrátila, ležel v tom mokru ve vaně a koukal na mě. Bylo mi to jasné, v tu chvíli jsem věděla, že je to tu (asi před půl rokem měl zřejmě mrtvičku a počůral se, nevěděl kde má záchod, misky, byl zmatený. Přišla jsem tenkrát na to, že když obchází byt a mňouká, hledá záchod. Vzala jsem ho a postavila ho tam. Hned se vyčůral. Měli jsme služby a hlídali ho a pomáhali mu na vše si vzpomenout. Povedlo se a do pár dní byl zase v pohodě. V tu dobu jsem pořídila zvířecí pleny, kdyby náhodou to ještě bylo potřeba...celý půl rok nic). Zabalila jsem ho do ručníku, osušila, nechtěla jsem ho pustit. Jako miminku jsem dala plínu a položila ho na deku. Vypadal odevzdaně, spokojeně. Koukal na mě, po chvíli se zvedl, seskočil z gauče, odpočinul si, došel k misce s vodou a trochu se napil. Během dopoledne pak přestal zadníma nohama úplně hýbat a jen se plazil, přitahoval se předníma. Bylo mi ho líto, nechali jsme si ho na gauči, hlídala jsem ho, aby nespadl, pořád se někam snažil doplazit. Přinesli jsme mu mističky, najedl a napil se, položil hlavu a na chvíli usnul. Udělali jsme mu pelíšek na zemi mezi skříní a Káti postelí, aby si v noci neublížil. Druhý den jsme s Jirkou museli do práce, holky měly ještě prázdniny. Já přesvědčila Jirku, že ho necháme uspat, že by se takhle jedině trápil. Měli jsme to domluvené na klinice, že ho tam po práci převezeme. Když jsme dorazili domů, Sároušek už jen ležel, ani hlavu už nezvedal a jen lehce oddychoval. Mamka s holkama se o něj celý den staraly, nechtěl už ani napít, usínal. Bylo jasné, že ho už nikam stěhovat nebudeme. Zůstali jsme spolu až do konce. Za dvě hodiny vydechl naposled....  

            Oba členy naší rodiny máme na chatě. Matyldu pod borovicí, v koutku plném jehličnanů, ve stínu, v místech, kam moc kolemjdoucích nechodí a nikdo tam nevidí. Sároušek odpočívá na sluníčku, u hlavní cesty kudy prochází spoustu lidí, je tu rušno, probíhají tu rozhovory o všem možným. Myslím, že jsme jim vybrali místa pro ně ta nejlepší, kopírující jejich povahy.....